Tohle je auto úplně z jinýho světa. Ze světa, kde byly normou hranatý auta stejně jako podprsenky, a v obou případech si lidi mysleli, že je to sexy. Pokud jde o auta, myslim si to dodnes. Je děsná škoda, že o pořádnou krabici pohrdající zákony aerodynamiky dneska člověk nezavadí. Ostré hatchbacky působí dravě a nebezpečně asi jako koblížek s tvarohem, tvarem připomínají malá MPV a vůbec jsou nová auta kolem nás tak nějak nepřirozeně oteklá a nafouklá.
Pravda, když tohle auto vidíte na ulici, u většiny lidí rozhodně nemá tu image, jakou by si zasloužilo. Tak nějak se očekává, že v něm pojede nějaký mladý prase, a že dost pravděpodobně jste cikán nebo aspoň polocikán. Což je na druhou stranu docela osvobozující, protože když pak čirou náhodou opravdu jedete jako prase, nikoho to vlastně nepohoršuje – lidi jsou obecně rádi, když jim potvrdíte jejich stereotypní pohled na svět, takže svým způsobem pomáháte udržovat společnost v rovnováze.
Ve skutečnosti je ale BMW 320i z roku 1987 úplně jiný auto. Nějak mi hlava vůbec nebere, že auto skoro třicet let starý může fungovat tak suverénně. Nejen, že „stěrače stírají a ostřikovače ostřikují“ plně v rámci dnešních standardů (nesrovnatelně s tím, co ve stejných letech vyjíždělo z našich továren), ale podvozek má obrovské nadání a dokáže stejně tak podržet v rozšafně projeté zatáčce, jako vyžehlit menší nerovnosti. Ve 170 km/h na dálnici působí naprosto jistě a se spolujezdcem si můžete v relativním tichu povídat třeba o výhodách bílýho zlata nad žlutým.
Stejně tak neni žádnej problém držet tempo s rychlejší částí provozu na běžných silnicích a jestli chcete, můžete jet klidně dvoustovkou. Jen k tomu není moc důvod, radost tady nespočívá v honění maximálky. To auto vlastně ani není objektivně rychlé – šestiválec s pouhými dvěma litříky objemu měl už jako nový „jen“ 95 kW, a to se mezitím stihla Škoda dostat od stopětky k trojkové Octavii RS. Jenže celá tahle věc taky váží jen lehce přes 1100 kilo, tedy přibližně tolik, jako chromovaná mřížka chladiče z Audi Q7.
Hlavně ale v rukou a zádech cítíte úplně všechno a skutečně opravdicky řídíte. Když po sérii rychle projetých zatáček kouknete na tachometr, překvapí vás, jak nízká čísla na něm vidíte, protože pocitově jste někde na Le Mans a právě zatápíte osmisetkoňovýmu Porsche. Ve skutečnosti se vám na záda lepí Nissan Almera a něčí děda se baví tím, jak u toho funíte a makáte a tváříte se děsně sveřepě. Ne, že by se mu nedalo ujet, ale musíte si s tím dát práci – velice tuhé řízení vyžaduje pevné ruce na velkém volantu, řadit je třeba přesně v tu správnou chvíli, protože pod 4000 otáček to prostě nejede, a ideální stopa je základ.
Šancí vyzkoušet to jsem měl dost, protože z nějakýho důvodu probouzí E30 pubertální pocity ve spoustě mladších řidičů okolo, byť třeba zrovna sedí v dieselovým pažoutu. Na sprintu z křižovatky pak dochází k podivný kolizi dvou realit. Jedno auto působí dojmem, že vyrazilo nadsvětelnou rychlostí zažívat divoká dobrodružství kamsi za horizont, vypadá u toho děsně charismaticky, burácí a řve, zatímco druhý se v tichosti a s naprostou absencí smyslu pro drama prostě rozjede. A přitom jedou obě skoro stejně rychle, resp. stejně pomalu. Vůbec bych se nedivil, kdyby to pak na křižovatce vyplivlo nějakou vykulenou chobotnici z jiný dimenze, než se tok času a prostoru zase sjednotí.
Na jedné jihočeské okresce dokonce přišla příležitost poměřit síly s Fiestou ST minulé generace, tou správně hranatou. Už pro tu záminku vychutnat si zvuk tohohle báva, kterej od 5500 otáček přechází v úchvatně nakřáplej mechanickej řev (pravda, i díky mírně upravenému výfuku v konkrétním autě) nebylo o čem přemýšlet. Výsledek? Samozřejmě jsem dostal na prdel. První den za volantem cizího auta, které byste po testech NCAP nejspíš mohli rovnou naložit na kárku a odvézt do sběru coby rozbitou pračku, se mi nechtělo objevovat limity přilnavosti. Ale ani jinak by to asi nebylo dramaticky lepší. Jenže jsem to taky rozhodně neprojel o parník a už fakt, že v hranatým sedanu, kterej odjezdil stejně let v minulým století jako v tom současným, je taková výzva s výlety k omezovači otáček vůbec myslitelná, je obrovskou, obrovskou poklonou. Každej den jsem sice končil unavenej a se spotřebou krutě dvoucifernou, ale vyblbnutej jak malej capart po celým dni na koupálku.