Autozilla GTR

Levou ruku mám pořád ještě trochu nateklou, ale konečně dokážu ohnout prsty. Alespoň přestala vypadat jako vemeno a vyvolávat instantní zhnusení ve všech lidech okolo. Už nechci ztrácet žádnej čas. Debilní včela mě vyřadila z provozu okamžitě potom, co jsme v půl devátý ráno na brněnský okruh dorazili. Vos tu lítá milión, ale jediná včela široko daleko si musela k přistání vybrat zrovna moje dready. Teď je odpoledne a já sedám za volant černočernýho Nissanu GTR. Poprvý v životě jsem na pořádným okruhu v pořádným autě.

Bude to mazec, to je mi jasný. Ale jednou jsem se zařek, že na autodlakovi popíšu svojí vysněnou cestu od tuctovýho řidiče Escortu závislýho na Top Gearu mezi pravý petrolheady, a tohle je další důležitej krok. Naštěstí vedle mě sedí profesionální závodník, kterej mi všechno vysvětlí. Teda alespoň jsem si to myslel. Vjíždím na okruh, očekávám jeho instrukce, jenže žádný nepřichází. Mlčí. Asi si budu muset poradit sám. Nakonec ale přeci jen sáhne do své hluboké studnice řidičských zkušeností a dává mi dobrou radu: „Jeď. A šlápni na to.“ Tak na to teda šlapu.

Kolem se s brutálním řevem míhají polozávodní speciály i „obyčejná“ rychlá auta a docela mě překvapuje, jak často některé z nich končí mimo trať. Jenže pokud patříte mezi lovce desetin, bezproblémový průjezd okruhu znamená jen to, že jste pořád ještě nenašli svoje maximum. Prvních pár zatáček si připadám jako ožralej důchodce a usilovně se snažím vybavit si správné nájezdy do zatáček z ranní stopy a dopoledního ježdění na místě oteklého spolujezdce. Přichází další dobrá rada: „Rychlejc do zatáčky a dřív na plyn na výjezdu.“ Začínám chápat, že tady se pomalejší tempo pro začátečníky neuznává.

Do Brna jsem vyrazil v rámci jedné z akcí Klubu sportovních aut spolu s desítkami majitelů nejrůznějších nádherných strojů. Zrovna Nissan GTR je podle všeho přinejmenším stejně oblíbené auto jako všudypřítomná Porsche a emková BMW, napočítal jsem jich na místě nejmíň pět. A že se bylo na co dívat. Drsné, okruhově upravené Mustangy, Corvetty, rozdováděné Mini Coopery, můj oblíbený Focus RS, navoněná i ryze okruhová Ferrari, pohodové Jaguary, Aston Martin, Caterham, Lamborghini…

Je fakt příjemný strávit celej den ve společnosti takových aut, když jen nestojí naleštěná pod reflektorem a neválí se po nich cácorky v minisukních, ale každou chvíli vyrážejí podat svoje maximum a ukousnout si kus z drahocenných gum.

Gétéerko se mi vždycky líbilo a rozhodně nejsem takovej krotitel silnejch zadokolek, abych měl chuť smát se mu do playstationů. Osobně jsem si pro tuhle lekci snad ani nemohl přát lepší auto. Pět stovek koní pod kapotou se na výjezdu ze zatáčky stará o to, abych nikoho zbytečně nebrzdil, při skoku na brzdy před zatáčkou se neděje žádné drama, a i když je na okruhu všechno extrémní a tak nějak surové, několik začátečnických chyb Nissan trestal jen zdviženým prstem namísto kopance do koulí. Párkrát jsem se přistihl, jak mnou v rychlém nájezdu do zatáčky zalomcoval strach a chuť šlápnout na brzdu, takže jsem ztratil potřebnou plynulost a koncentraci, nikdy mi to ale nedal sežrat.

Jestli jsem se dopoledne usilovně snažil hlavně nepoblít, když mi brutální přetížení na místě spolujezdce každých pár vteřin omotávalo vnitřnosti kolem páteře a já se do toho zoufale snažil něco nafotit, s rukama na volantu to bylo úplně jiný kafe. Fascinující je, jak nenásilně dokáže GTR servírovat rychlost. Na stovku se s pomocí launch control dostane za tři sekundy a o moc rychleji už to v dnešním světě nejde. V zatáčce vám bude tak dlouho pomáhat utahovat oblouk, až začnete samovolně uslintávat na boční okno. A přitom celou dobu nemáte akutní pocit, že zažíváte cosi na hranici fyzikálních možností. Je to jako rozdíl mezi seskokem s padákem samostatně a v tandemu. Namísto ryzí živočišné hrůzy se dostavuje spíš fascinace a ohromení.

Rozhodně to ale není nudné auto, obzvlášť, když začnete zjišťovat, co všechno si můžete dovolit. Navíc ho můžete koupit a provozovat za peníze, o kterých se všemu alespoň podobně rychlému může jenom zdát. A to se čtyřmi plnohodnotnými sedadly, opravdovým kufrem a klidně každý den. Osobně se mi fakt líbí zadní světla odkazující na Skyline a další dravé detaily, zároveň ale při jízdě nemlátíte lidi po hlavě svojí výjimečností. Naopak spíš riskujete, že lidé aut neznalí si vás spletou s nějakým Hyundaiem – což se skutečně stalo. No, skromnost je hezká vlastnost, ale tohle už trochu zabolí…

Každopádně vážně doufám, že brzy bude příležitost seznámit se s nejrychlejším Nissanem na delší dobu a bez přítomnosti bodavého hmyzu, takže z jednoho zážitku budou opravdu komplexní řidičské dojmy. Svůj nejlepší čas z brněnského dovádění vám radši neřeknu, těch pár kol bylo jen tak na rozdráždění, závěrečný verdikt mého mlčenlivého mentora však zněl jasně:

„Hm. Ale jo. Něco tam možná je.“

Hurá! Jsem druhej Ayrton Senna!

(obsáhlejší galerii najdete na Facebooku)

Share on facebook
sdílej článek