Když už moje Mondeo trávilo třetí tejden v servisu (nebojte, jen standardní údržba – rezonátor v hajzlu, zdvihátka v hajzlu, spojka v hajzlu, převodovka v hajzlu a tak), řek jsem si, že si na dva dny intenzivního ježdění něco půjčím. Něco za rozumný peníze, čím bych si doplnil automobilový vzdělání. Hlavně ne Rapida nebo Octavii. Mustanga? Drahý a zbytečný. Mercedes CLA? Pro šampóny. Ford Ranger? Eh. MX-5? Infiniti? Mazdu 6? A pak jsem uviděl Mercedes-Benz třídy S za dva tisíce na den. Sice z roku 2008, ale pořád impozantní. Důležitej kus automobilové historie. A taky auto pro dědky, luxus pro lidi bez fantazie, Passat pro bohatý. I když mi není 50 a nemám ani zlatou náušnici, rozhod jsem se jít do toho. Stejně to jsou samý předsudky, nebo ne?
Tohle auto rozhodně má vlastní měřítka prostoru. Když se chci normálně projet, znamená to obvykle pár desítek kilometrů po nedalekejch okreskách. Když jsem dostal v devět večer chuť na projížďku v S-Klasse, vyrazil jsem místo toho na otočku z Prahy do Budějic. Bylo to skoro jako letět letadlem, jen bez opruzu na letišti a první třídou. Zpátky doma jsem byl dlouho před půlnocí, odpočatej a spokojenej. Česká republika najednou působí až klaustrofobně těsná. Platí to i při parkování, kde bohužel musím konstatovat několik osobních selhání. Díky rejdu se sice otočíte i tam, kde má problém auto o dvě třídy níž, ale při podélnym stání mi obří rozvor několikrát nadělal slušnej bordel v hlavě.
Příjemný překvapení byl motor, i když označení 320 CDI mě nejdřív trochu vystrašilo. Jenom 235 koní na víc než dvě tuny? Jenže je tu taky 540 Nm krouťáku a zrychlení na stovku něco málo přes sedm sekund. Pro esko je to zcela přijatelné minimum. Z křižovatky se za luxusního zhoupnutí mohutný kapoty odlepíte velmi slušně, dýchavičně nepůsobí ani za dálničním limitem a navíc zní šestiválec příjemně velkoobjemově. Jenom zvenku ten naftovej zvuk přeci jen úplně neodpovídá působivosti auta. Potěšil mě i projev podvozku – místo chování přetíženýho parníku u italskejch břehů se i v hodně rychle projetý zatáčce sveřepě drží stopy. Ne, že by snad zbytečně rychlá jízda v zatáčkách byla příjemná nebo dokonce zábavná, obzvlášť s tím kormidlem místo volantu. Není ovšem ani vyloženě iritující.
Poprvé se mi taky stalo, že jsem si víc užil jízdu vzadu, než za volantem. Nechal jsem se kamarádem odvézt z Děčína do Prahy a rázem všechno dávalo mnohem větší smysl. Střídal jsem odpočinek s telefonáty a e-maily a cesta jako kdyby uběhla za pár minut. V kabině je ticho, podvozek příjemně houpe a tlumí (i když ne až tak dobře, jak jsem čekal), od řidiče vás dělí spousta volnýho prostoru a jízdním vlastnostem dominuje bezvýhradná plynulost. Žádné nečekané změny směru, a i když pustíte plyn nebo na něj naopak šlápnete, odezva je hezky tlumená. Tohle konkrétní auto byl sice „model žebrák“, i ten ale zahrnuje samodovírací dveře, větrané sedačky o velikosti heliportu, nastavitelné podsvícení interiéru a tak dále.
Ani po mnoha stech kilometrech s velikánským medvědem se ale nemůžu zbavit pocitu, že mi na podstatě Mercedesů něco důležitýho uniká. Že se na ně nedokážu naladit a proniknout k jejich jádru. Možná je to věkem, možná mentálním nastavením. Když vám není ani 30, za volantem esklády prostě vypadáte nepatřičně a žádný možný vysvětlení pro vás nedopadne dobře. Buď vás lidi mají za zaměstnance hotelu, za mafiánskýho synka, nebo přinejlepším za někoho, kdo duševně zestárnul stejně předčasně, jako zbohatnul.
Je ale možný, že mi v cestě k pochopení stojí jen moje češství. Tahle země se dlouho dělila na českej venkov a německý města, a něco z toho možná stále přetrvává. Už při testování CL55 AMG jsem si všim, jak přirozeně a elegantně se auta s hvězdou na kapotě cejtí na německejch silnicích. To je jejich Vaterland. Zato na českejch cestách ten pohled spíš provokuje a ve velkým meďáku se nestále pohybujete na nesmírně tenký hranici. Na jedný straně je vážnost a respekt, jakmile ale ukážete jen náznak agresivity nebo jste auto špatně vybrali (třeba v bílý barvě), okamžitě se přehoupnete do kategorie veksláka, arogantního cirkusáka bez vkusu.
Ve výsledku se tak za volantem musíte hodně hlídat, pokud chcete působit důstojně. Když to dokážete, můžete si vychutnávat pocit nevtíravý nadřazenosti, a to nejen nad sockama v E-Klasse. Použít klakson nebo problikávát dálkama je ale naprosto nemyslitelná věc za jakýchkoliv okolností. Naštěstí valící se temná hmota se stříbrným zaměřovačem na přídi sama o sobě uklidí většinu řidičů z cesty. I tak jsem se ale chvílema cejtil jako českej křupan, kterej si sice německou chloubu může dovolit, ale současně nemá ani styl, ani ten správnej způsob myšlení na to, aby jí dokázal správně používat.
