Saabodlak

Poprvý sedím v Saabu a připadám si, jako bych se někomu vetřel na večírek. Ten pocit docela přesně vystihuje tenhle obrázek. Ostatní saabisti na mě blikaj, mávaj a spiklenecky pomrkávaj – jsem přece jedním z nich. Až na to, že nejsem. Jasně se mi vybavuje scéna, jak jsem se nedávno dostával ke dveřím svýho bytu v proudu sparťanů tekoucího dolu z Letný. Byly jich tisíce a já jedinej měl dready, o fotbale nevěděl ani koulo a prodíral si cestu opačným směrem. Stejně jako tehdy i teď v tomhle autě jenom čekám, kdy na mě někdo zaťuká a zeptá se mě na heslo. A jakmile uvidí můj tupej výraz, dostanu bombu. Kde se těch Saabů najednou tolik vzalo? Určitě musí na první pohled vidět, že jsem vetřelec a podvodník. Že nevím to tajemství, který si oni předávají z generace na generaci.

to předesílám, že jsem si vzal oranžový boty a úzký kalhoty, abych vypadal trochu jako architekt. Jenže, já vlastně ani nevím, jak vypadají architekti. Ani jestli fakt jezdí Saabama. Říkám vám, jezdit s touhle značkou na kapotě je zpočátku dost stresující a paranoidní zkušenost. Jenže pak začnete přicházet na výhody. Na těch autech totiž něco je. Nemám absolutně páru o tom, co by to mohlo bejt, ale to vůbec nevadí – člověk toho může i tak docela slušně využít.

to totiž neví ani nikdo kolem, a mám takový podezření, že to neví ani sami saabisti. Proto mě vlastně zajímalo víc to, jaký to je jezdit Saabem, než jak jezdí Saab. Všichni ví, že „na těch Saabech něco je“, a protože netuší, co to je, radši jen uznale pokyvují a udržují si odstup, aby nebyli za blbce, kdyby to náhodou opravdu něco bylo. „Tak ty máš Saaba, hmm…“ je věta, kterou snad nikdo nedokáže smysluplně dokončit.

to se člověk nemůže ubránit tomu, aby si za volantem nepřipadal světácky. A možná i trochu nafrněně. Vím něco, co vy nevíte! Za volantem Saabu si s sebou zkrátka vezete mystérium. Ve výsledku je díky tomu jízda navzdory prvnímu paranoidně schizofrennímu dojmu velice uklidňující. Policajti si vás nevšímaj, protože neví, co si myslet, a tak si radši nemyslí nic. Ostatní řidiči vám nemají potřebu nic dokazovat, protože neví, vůči čemu se vymezit. A vy zas nemáte zapotřebí něco dokazovat jim, protože vás cosi podvědomě svazuje k tomu, abyste se chovali alespoň trochu noblesně. O to víc, že tohle auto vás svým charakterem rozhodně nepobízí ke zběsilostem.

torem 2.0T) z roku 2004 od iCabrio a tmavě modrýho Soba (9-5 s motorem 2,3T) z roku 1998, kterého si prý majitel koupil proto, aby se uklidnil po přesednutí z osmiválcového BMW, které žralo dvoje pneumatiky ročně. Oba kousky byly něčím výjimečné. Ona je moc příjemné kabrio ve speciální úpravě s krásným interiérem, on zase vyfasoval velký turbo a výkon kolem 250 koní.

to výjimečným, mají něco do sebe. Obzvlášť verze bez střechy se ke klidnému a útulnému charakteru hodí dokonale. Velký výkon někdejší vrcholové řadě 9-5 sice taky sluší, přeci jen je to pohodlný koráb na delší přesuny a zátah na okresce i dálnici je moc fajn, nicméně už to pak trochu svádí k jiné jízdě, než na kterou je tahle kastle stavěná.

to totiž začnete dupat, přední kola to vzdají dost rychle. Boční vedení sedačky vůbec neznají a při svižné jízdě se případná slabší spolujezdkyně bude muset držet madla ve dveřích obouruč (dokud jí nedojdou síly a neskončí hlavou ve vašem klíně). A pokud se snad chystáte nějakého více či méně přemotorovaného Saaba pořizovat, berte na vědomí, že na mokru to bejvá docela divadlo a musíte být pořád ve střehu.

ton Martinu Vantage (dojmy už brzo!). Rozdíl je to samozřejmě kosmickej, ale kupodivu jsem si při tom nepřipadal vůbec nedůstojně. Neznám moc aut v téhle cenové kategorii, která by to dokázala. Na tom Saabu prostě něco je – a nejsou to jen ty boží držáky na kelímky, tajnosti jako klíček na středovém panelu, kterej vyndáte jen se zařazenou zpátečkou, nekonečně nadčasový severský design, ani to hustý tlačítko s nočním režimem, který vypne všechno kromě tachometru.

to, když kolem projede Saab a já mu nemůžu zamávat. Ale asi je to bezpečnější. Občas jsem se totiž přistih, že věnuju tolik pozornosti vyhlížení kolegů v protisměru, až vlastně dost zapomínám sledovat dění před sebou (fakt sorry za ten odřenej nárazník, kámo).

Share on facebook
sdílej článek