Vždycky jsem chtěl vyzkoušet rychlý Volvo. Tahle značka je totiž pro mě jedna velká tajemná neznámá. Všichni ji známe jako výrobce bezpečných, dlouhověkých a hranatých aut, ale o její podstatě nevím nic. Většina lidí tuší, že todlak.cz/saabodlak/“ target=“_blank“ rel=“noopener noreferrer“>třeba takový Saab je čímsi magický, ale v čem spočívá podstata Volva? V čem je esence volvovitosti? Vždyť tahle automobilka je dárce oturbenýho pětiválce pro můj oblíbenej Focus ST, tak proč o ní vím tak málo? Konečně přišel můj den a bílá V70 v R-Designu s benzínovým šestiválcem, dvěma turby, více než 300 koňmi a 440 Nm mi poskytla všechny odpovědi. Teda skoro všechny.
Značka Volvo rozhodně má jednu superpower – je dokonale neviditelná. Pět hvězd v crash testech už sbíraj i čínský auta, takže bezpečností si pozornost okolí rozhodně nezískáte. Design je konzervativní, a protože si běžný člověk s Volvem nespojí žádnou konkrétní myšlenku či představu, je to pro něj prostě auto. Nevím, jak to máte vy, ale já Volva na silnici podvědomě trošku ignoruju. A právě proto mají ohromnej potenciál jako sleepery. Když máte v rukou nařvaný Volvo, a to já měl, lidi absolutně netuší, odkud se vzala ta věc, co je právě roztrhala na kusy.
Určitě znáte ta videa, kde nějaká Lada nebo starej Golf rozpráší Ferrari. Tohle je podobné. Obzvlášť zepředu to auto už snad ani nemůže vypadat víc rodinně a neškodně. Jenže když vás pak někdo podcení, jako v mém případě jedna přehnaně sebevědomá Octavia RS na hradecké dálnici, a pak se vám v levém pruhu zoufale snaží ujet, dáte mu poznat, jaké to je utíkat před nasraným nosorožcem. Je to samozřejmě dost specifická kategorie silniční zábavy a někdo by možná řekl cosi o dětinskosti nebo potřebě si něco dokazovat, ale na to se vždycky dá reagovat rozumným argumentem – je to děsná sranda.
Jeden z důvodů, proč jsem si před časem kupoval ST220, byla touha po dokonalém kompromisu. Samozřejmě z podstaty nedosažitelná, asi jako nejlepší kvalita za nejnižší cenu v Kauflandu. Nemám na dvě káry, takže jsem chtěl něco, co odveze pět lidí přes půl Evropy, odstěhuje byt, ale taky potěší ucho a udělá parádu na okresce. V tomhle se mi V70 T6 líbí. V komfortním režimu je to tiché a pohodlné auto pro rodinu, které vás úplně nesežere, řídí se skoro samo, hlídá mrtvé úhly, vyjetí z pruhu, vzdálenost od ostatních aut, a když máte namířeno do průseru, pořádně na vás zařve. Ale když vás to pak chytne, všechny fíčury povypínáte a dáte motoru za uši…
Pravda, určitý odstup tu cítíte vždy. I motor je hodně utlumenej, a přestože má potenciálně moc pěknej zvuk a v nižších otáčkách skoro připomíná osmiválec, nijak zvlášť to neprodává. O to nebezpečnější jsou rychlosti, do jakých se během pár okamžiků dostanete, aniž by vám pocitově přišly jakkoliv absurdní. Předjeďte kamion, na vteřinu se nechte omámit mamutím zrychlením od nízkých otáček a najednou po státovce letíte přes 170 km/h. Ostatně na stovku to umí pod sedm sekund a pak už jen přitvrzuje. Při vracení jsem musel smeknout před majitelem, že ještě nepřišel o papíry. No, tak prý už jednou přišel…
Osobně mě sranda pravidelně přecházela až na beznínce. Když máte automat ve sportovním režimu nebo si dokonce řadíte sami a víc než 18 metráků těžký auto s pohonem všech kol pořádně proháníte, můžete v tom docela zahučet. Třeba jako já za dva dny ježdění za víc než 7000 kaček s dojezdem někde mezi 250 až 300 kilometry na šedesátilitrovou nádrž. Popravdě, i todlak.cz/astodlak-martin-v8-vantage/“ target=“_blank“ rel=“noopener noreferrer“>Aston Martin V8 Vantage byl o něco úspornější a hodnoty aktuální spotřeby jsem nikdy nedostal tak vysoko. Jenže se stejně nepočítá s tím, že takhle budete s V70 jezdit pořád, naopak to bude spíš výjimečně.
Ani adaptivní podvozek, na kterej se občas snáší kritika za nepoddajnost, mi na nekvalitních cestách nepřišel nijak tragickej (pokud nečekáte chování zadokolky a uvědomujete si, v čem sedíte). Naopak párkrát bez sebemenšího odskočení či tvrdého rázu zvládl i okamžiky, kdy mě zvlněná silnice vykopla vzhůru a můj zadek už se chystal na nouzový přistání. Hlavně si ale myslím, že to bylo ideální auto na rozcvičku před novým Audi RS6, do kterého se nejspíš posadím už v nejbližších dnech. A to teprve bude něco…
Jenom tu volvovitost jsem nějak nenašel a pořád nevim, co dělá Volvo Volvem. Pokud vůbec něco takovýho existuje. Trochu mi totiž přijde, že je to vážně prostě auto. Auto, které dělají nesmírně schopní a chytří lidé, takže ho umí udělat bezpečné, rychlé, pohodlné, praktické, inteligentní nebo třeba úsporné, v libovolné kombinaci podle toho, na co mají zrovna náladu. Ale když to všechno dají dohromady, není úplně jasné, proč to drží pohromadě zrovna znak Volva. To je ale jenom můj první dojem, až se svezu i pár dalšíma a staršíma, pak teprve budu dělat rozumy.
